28 Čvn Primář Ahmadie: Hledejme i v životě s vážnou nemocí to lepší
Blog
Primář Ahmadie: Hledejme i v životě s vážnou nemocí to lepší
Co vás vlastně přivedlo k práci v oblasti geriatrie či následné péče?
Pe: V mém případě to byla vlastně náhoda. Já jsem po ukončení škola začala pracovat s pacienty na akutních lůžkách koronární jednotky. Takže jsem taková ta typická sestra pro intenzivní péči. A potom, po mateřské dovolené, mi bylo nabídnuto místo na oddělení následné péče. Já jsem to přijala, i když v té chvíli jsme si možná myslela, že jenom na čas. Ale musím říct, že jsem se tady zabydlela a ta práce se mi líbí, oslovila mě a jsem tu spokojená.
Proč hlavně?
Pe. V oblasti následné péče o člověka jsme trošku vtaženi i do života rodin, vidíme životní příběh daného člověka a dokážeme tak žít společně i kus života pacienta a jeho rodiny. To je na tom to úžasné.
Pane primáři, vy jste vzděláním internista, co vás přivedlo k následné péči?
Ah. U mě to byla náhoda. V České republice už žiji čtyřicet let a před třiadvaceti lety se otevřelo oddělení následné péče v Moravských Budějovicích. Znal jsem problémy léčeben dlouhodobě nemocných a jejich vnímání pacienty, kteří jsou přesvědčení, že do nich jdou umřít. A když už je někdo v léčebně, tak si lidé často myslí, že za to může právě ta léčebna. Pro mě to byla výzva, jestli dokážu koncepci léčebny nějak změnit. Ne že bych si byl stoprocentně jist, že jsem to zvládl, ale z ohlasů kolegů zdravotníků si myslím, že jsme tu naši péči přece jen posunuli na vyšší úroveň.
Pane primáři, vy jste vzděláním internista, co vás přivedlo k následné péči?
z ohlasů kolegů zdravotníků si myslím, že jsme tu naši péči přece jen posunuli na vyšší úroveň.
Které byly ty nejdůležitější momenty změny k lepšímu? Víme, že dnes se podstatně déle žije s nějakou závažnou nemocí.
Ah. Vidím to v tom, že za ta léta praxe dokážu z devadesáti procent odhadnout především rezervy pacientů. Ty jsou velice důležité. Každý z nás totiž prochází vývojem, nějakými psychickými tlaky, ale také tlaky zdravotními-fyzickými. A pak záleží na celkové vyčerpanosti těla. Zkrátka na tom, co v tom člověku zbylo, aby mohl čelit dalším zdravotním rizikům. Vždycky jejich příbuzným říkám – jestli ten pacient má rezervy, my ho z jeho krizového stavu dostaneme. Když nemá rezervy, nic moc nenaděláte. Měli jsme u nás třeba jednu pacientku ve věku 103 let po operaci zlomeniny krčku stehenní kosti a šla od nás domů znovu chodící o berlích. Ale když jsem přišel poprvé k jejímu lůžku, už jsem na ní viděl, že ta paní má energie dost na to, aby se ze svého kritického stavu dostala.
Vidím to tak, že zdravotníci dnes i společnost mají problém určit, co jsou ty rezervy a jestli jejich dost. Není to nějak snadno měřitelné. Někdy se pak stane, že dáme tomu člověku „hodně medicíny“ – a paradoxně mu uškodíme. Někdy mu možná dáme „medicíny málo“ a také mu uškodíme. A někdy mu dáme málo sociálního zázemí a myslíme si, že to vyřeší jen medicína. Do životní situace člověka zasahuje i spousta dalších věcí. Co všechno jste museli ovlivnit třeba právě v případě zmíněné stotříleté ženy, co bylo klíčové?
Ah: Museli jsme samozřejmě dělat svou práci, to znamená, že jsme se museli věnovat její rehabilitaci, výživě, nasazení léků. Ale to podstatné opravdu bylo, že ta žena měla v sobě onu rezervu, sílu, že její tělo ten krizový stav zvládne a že chce ještě žít.
A jak se na takovou situaci díváte z pozice zdravotní sestry?
Pe. Já bych vnímala ony fyzické rezervy pacientky jako pan primář, ale samozřejmě i psychika pacienta je strašně důležitá, stejně tak je důležité jeho sociální zázemí. Rodina je pro nás moc důležitá. Máme tady sociální pracovnici, která může kontaktovat rodinu a vykomunikovat, jak dál s pacientem, kam půjde. Domlouváme zkrátka, jak je možné zajistit pacientovi péči třeba i v jeho domácím prostředí, popřípadě v nějakých sociálních službách. A pokud nemá pacient kam se vrátit a nemá podporu své rodiny, tak je to mnohdy pro něj neřešitelný problém.
Takže to je medicína, kdy člověk závisí na spoustě faktorů. Třeba na podpůrné výživě, pak jsou životně důležité orgány a jejich selhávání – srdce, ledviny, mozková činnost.
Ah. Velká změna za těch třicet dva let, kdy jsem přijel do Třebíče, je v tom, že tehdy trvala hospitalizace v léčebně v Moravských Budějovicích šedesát až sedmdesát dní. Dnes je to kolem 35 – 40 dnů.
U následné medicíny se musí hodně předvídat, co by se mohlo stát, vidět sociální, psychická a možná i hodnotová rizika stavu pacientů, jde vlastně o motivaci člověka k dalšímu životu. Pracujete také u vás na léčebně s termínem život v nemoci?
Ah. Přístup různých lidí k jejich nemoci bývá velmi různý. Mohou být nemocní stejně, ale každý člověk svoji nemoc prožívá trošku jinak. Náročné situace pro pacienta jsou tehdy, když je závislý na nás zdravotnících, na sestrách, když zkrátka člověk není schopen ničeho, pokud mu někdo jiný nepomůže. Myslím si, že tohle je ten největší stres, jaký člověk může zažívat. Když mi někdo musí pomoci při pokálení, to jsou momenty zasahující do důstojnosti člověka. V takové životní situaci se člověku samozřejmě žije velice špatně. Proto jsou někdy pacienti i zlostní a odmítající pomoc. Ale my jim to samozřejmě nezazlíváme, dokážeme se do těla, psychiky a života daného člověka vžít.
Pe. Pacient je samozřejmě ve stresu, nikdo nechce žít v nemocnici. A to, že je závislý na péči a pomoci někoho cizího, ne každý tu pomoc dokáže přijmout, i když mu ji nabízíme.
Pro personál léčebny dlouhodobě nemocných asi není snadné pečovat o člověka, který, jak vy říkáte, přichází bez rezerv.
Ah. Lidé mají samozřejmě nějaká očekávání a obavy. A je pravda, že my můžeme pro záchranu života člověka udělat moc, nasadit všelijaké infuze, ale v určitém okamžiku, pokud pacient nemá dostatek fyzických a psychických rezerv, nastává konec. I pro personál je taková situace velice náročná.
Ah. Přístup různých lidí k jejich nemoci bývá velmi různý. Mohou být nemocní stejně, ale každý člověk svoji nemoc prožívá trošku jinak. Náročné situace pro pacienta jsou tehdy, když je závislý na nás zdravotnících, na sestrách, když zkrátka člověk není schopen ničeho, pokud mu někdo jiný nepomůže. Myslím si, že tohle je ten největší stres, jaký člověk může zažívat. Když mi někdo musí pomoci při pokálení, to jsou momenty zasahující do důstojnosti člověka. V takové životní situaci se člověku samozřejmě žije velice špatně. Proto jsou někdy pacienti i zlostní a odmítající pomoc. Ale my jim to samozřejmě nezazlíváme, dokážeme se do těla, psychiky a života daného člověka vžít.
Pe. Pacient je samozřejmě ve stresu, nikdo nechce žít v nemocnici. A to, že je závislý na péči a pomoci někoho cizího, ne každý tu pomoc dokáže přijmout, i když mu ji nabízíme.
Jakou odbornou a tak říkající lidskou výbavu má mít sestra na léčebně dlouhodobě nemocných?
Pe. Vzdělání zdravotní se sestry je víceméně jasně dané. Ale celé bych to shrnula jedním slovem – lidskost. Ta je nejdůležitější.
Ah. Jsou lidé, kteří jsou pro takovou službu bližním doslova narozeni. Část lidí se chová profesionálně, ale přijde moment, kdy se ukáže jiná, poněkud horší, tvář jejich osobnosti.
Kolik hodin ze svého pracovního týdne strávíte komunikací směrem k vašemu personálu a k rodinám pacientů?
Ah. Už proto, že personálu je nedostatek, tak s ním musím pracovat a komunikovat tak, aby byla zachována kvalita práce, určitý standard a dosaženo požadovaných výsledků. A přitom abych jako nadřízený nepůsobil tak, že ti lidé odejdou. Někdy člověk musí zatnout zuby.
Pe. Sama za sebe mohu říci, že komunikací s personálem strávím více času než s rodinami pacientů. Máme tady pět lůžkových oddělení a řídím přes osmdesát zdravotníků. Čili, pokud bychom neměli vztahy na pracovišti tak dobré, jaké máme, bylo by to špatné. Upřímně, myslím si, že jsou tady naše zdravotní sestry spokojené a personál nám nějak výrazně neodchází. Jak lékaři, sestry, sanitářky napříč celou nemocnicí nám chybí, ani my zde nemáme úplně plný stav. Ale věřím tomu, že čas, který věnujeme našemu personálu, se nám vyplácí.
Jak se vám spolupracuje s akutními odděleními?
Pe. Já si myslím, že kolegové z oblasti akutních lůžek nás neberou jenom jako LDN, často k nám překládají i pacienty, kteří jsou jen rozléčení.
Ah. Dá se říct, že my vlastně celé nemocnici kryjeme záda. Našich 114 lůžek je důležitá rezerva. A u nás to přitom není tak, jak panuje obecné povědomí u laické veřejnosti, že pacient, který k nám přijde – umře. Ve skutečnosti od nás 85 procent léčených pacientů odchází domů nebo do domova důchodců, když nemají potřebné sociální zázemí.
Jak se vám spolupracuje s praktickými lékaři?
Ah. Je pravda, že přímo od praktických lékařů k nám pacienti moc nepřicházejí. Pokud samozřejmě praktický lékař má u pacienta podezření na infarkt, tak k nám jeho pacienta vezmeme a přeléčíme.
Jakou máte zkušenost s terénními službami?
Pe. Spolupracujeme se všemi terénními službami, třeba i s domácí hospicovou péčí, protože pro pacienta, který od nás odchází, musí být zajištěna další péče. Nejde vždycky jen o medicínu, ale mnohdy také o pečovatelky. Zajišťujeme tedy i sesterskou péči, doporučujeme pečovatelky. Musím říct, že se všemi terénními službami na Třebíčsku jsme spokojeni, vždycky jsme se na potřebné péči pro pacienta domluvili.
Co byste tedy přáli léčebně dlouhodobě nemocných do budoucna?
Ah. Nejdůležitější je samozřejmě dostatek personálu, to je základ pro udržení naší péče a představ o nějakém dalším rozvoji. A abychom dali konečně dohromady pracoviště v Moravských Budějovicích a v Třebíči.
Pe. Bylo by zkrátka úžasné, kdyby celá léčebna dlouhodobě nemocných mohla být v areálu třebíčské nemocnice, protože dojíždění pacientů sanitkami z Moravských Budějovic k vyšetření a dovážení veškerého materiálu a léků prodražuje léčení a je i logisticky náročné. Dobré by samozřejmě bylo, kdyby tady v Třebíči byla zřízena i paliativní lůžka. Nedávno schválený kamenný hospic pro Kraj Vysočina v Havlíčkově Brodě pro nás bude příliš daleko. Myslím si, že Nemocnice Třebíč má velkou spádovost a také příbuzní by to sem měli ke svému pacientovi blíž, než dojíždět z Třebíčska do Havlíčkova Brodu.
Zeptám se z jinéhé pohledu. Máme za sebou covid a žijeme v době, kdy běsní válka na Ukrajině. Jak na vás osobně tyto dvě záležitosti dolehly?
Pe. Za sebe musím říct, že se snažím na různé věci dívat pozitivně. Takže i covid bylo sice náročné období a pro zdravotníky dost těžká zkouška. Ale tím, že jsme tady takový obrovský kolektiv, tak jsem poznala personál i ze situací, kdy pracoval ve stresu, tedy ze skryté lidské stránky. Poznala jsme, že tady mám skvělá děvčata, opravdu mě mile překvapily. Poznala jsem i jak jsou celkově skvělí pracovníci v celé nemocnici, protože jsme si museli pomáhat, když byla krize v Moravských Budějovicích. Pomoci nám přišly i sestry za sálů, poznala jsem personál i z jiných oddělení nemocnice a také nám po máhali vojáci. Takže jsem poznala plno skvělých lidí. To je můj pozitivní zážitek z období epidemie nového koronaviru.
Pokud jde o ukrajinskou válku, to mi přijde úplně strašné a nepředstavitelné, co tam ti lidé musí zažívat. Nemyslela jsem si, že v dnešní době je něco takového možné. Myslela jsem si, že lidstvo už je na mnohem vyšší úrovni a něco takového nelze dopustit.
Ah: Co se týče epidemie covidu, vnímám to stejně, nemám co dodat. Ale musím se přiznat, že ani občanská válka v Libanonu mi nezpůsobila takový stres jako všudypřítomné nošení roušek za covidu tady v Třebíči. Ale ta vzájemná pomoc lidí mezi jednotlivými odděleními nemocnice, to bylo na tom období to hezké.
A pokud jde o válku na Ukrajině, tak vždycky říkám, že každý, kdo překročil hranice jiného státu, je agresor. Ať už to omlouvá, jak chce. I Hitler měl pro své výboje omluvu. I Rusové, když vstoupili v roce 1968 do Československa, také pro to měli omluvu. Všechny armády, které kdy překročily hranice jiného státu, tomu státu udajně vždycky chtěly pomoci.
Jak relaxujete od bolestí tohoto světa, co děláte ve svém volném čase?
Ah. Hrával jsem stolní tenis, volejbal, ale teď už ve svém věku s manželkou relaxujeme tak, že spolu po práci jdeme na dobrou arabskou kávu. A protože mě moje práce baví, dělá mi radost, tak nějakou akutní relaxaci vlastně ani nepotřebuji. Mám rád klid, vážnou hudbu a tak mi dělá radost i mladší syn, který je klavíristou.
Pe. Bydlím v domečku s velkou zahradou, takže tu mám ráda. Ráda jezdím na kole, mám ráda dlouhé procházky. Takže jsem spokojená.
Kam byste nás pozval, kdybychom se chtěli podívat na nějaké hezké místo v Libanonu?
Ah. Celý Libanon je hezký, ale bohužel, ta situace tam hezká není. V Libanonu je řada fénických i římských památek, krásné hory. Celý Libanon je ale velký jen jako Jihomoravský kraj. Já když jsem jel poprvé z Prahy do Brna, tak to pro mě byla dálka.
Co byste si přáli oba do dalších let?
Pe. Abychom zde na oddělení LDN všichni nadále dobře spolupracovali a aby nám to takhle vydrželo hodně dlouho. Lidé obecně by se neměli trápit malichernostmi a dobré by bylo, aby nás na LDN vlastně moc nepotřebovali.
Ah: Já si myslím, že spolupracujeme velmi dobře a máme stejný cíl. V základních věcech máme stejné názory. A pokud bychom měli něco popřát lidem na Třebíčsku, tak samozřejmě především zdraví. Každý člověk jeho důležitost pozná v okamžiku, kdy je zasažen nějakou závažnou nemocí. Byl bych rád, kdyby nám lidé věřili, že děláme opravdu i pro naše pacienty vše, co můžeme. Ale zázraky na druhé straně opravdu neděláme.
My, lidé, nejsme pány tvorstva, člověk by měl být pokorný k životu. Hledejme i v životě s vážnou nemocí to lepší. Štěstí není nějaká objektivní kategorie, pocit štěstí spočívá do značné míry v tom, jak člověk bere všechny věci a události, kterým musí během svého života čelit.
Sorry, the comment form is closed at this time.